sobota 15. srpna 2015

Jak vyléčit rasu

Vyvolení - Steve Sem-Sandberg

Druhá světová válka je v literatuře snad nejprobíranějším tématem vůbec. Byly napsány knihy o obětech, i knihy o těch, kteří se na některých hrůzách přímo podíleli. Knihy o vojácích i knihy o civilistech. Knihy o utlačovaných židech i o hrdinech všedního dne, kteří se jim snažili pomáhat. Steve Sem-Sandberg napsal knihu o dětech. O dětech, které svou existencí narušovaly dokonalost árijské rasy, a pro které proto ve společnosti nebylo místo. 

Adrian Ziegler nikdy nepřipomínal modrookého blonďatého andílka. Jeho otec byl cikán a už jen ta skutečnost stačila k tomu, aby u lidí budil nevoli. Jeho dětství rozhodně nebylo růžové. A vinu na tom nenesl jen otec alkoholik, který z chudého rodinného rozpočtu spíše bral, než aby do něj sám přispíval. To pravé peklo přišlo poté, co byl Adrian po několika pochybných vyšetřeních prohlášen za nezpůsobilého idiota a umístěn do kliniky Steinhof, kde byl jeho život zredukován na pozici pokusného subjektu.

Číst knihy o trpících dětech nikdy není příjemný zážitek, a ani Vyvolení nebyli žádnou výjimkou. I když bylo těžké se od knihy odtrhnout, stejně těžké často bylo odhodlat se znovu začít číst. Někdy jsem si potřebovala mezi kapitolami dopřát několikadenní pauzu, abych byla schopna popisované události jaksepatří vstřebat, a čtení jsem také prokládala několika dalšími knihami. Ale i když to nebylo lehké čtení, nelituji času, který jsem u knihy strávila. 

Steve Sem-Sandberg ve své knize kombinoval klasický vypravěčský postup s částmi, které spíše připomínaly odbornou publikaci. Některé pasáže jsou uvedeny prostřednictvím rozhovorů s postavami, kniha obsahuje výňatky z lékařských vyšetření i záznamy soudních jednání. Fikce jako by se prolínala se skutečnými historickými záznamy a jen těžko lze určit, kde končí jedno a začíná druhé. 
V očích těch, kdo pavilon spravovali, to dokonce ani nebyly děti, jen vzorky, živé příklady tělesných či neurologických defektů, nebo průběhu různých nemocí, jež stojí za pozorování. Ani křeče nebo bolesti, kterými některé děti nepřetržitě trpěly, nepředstavovaly nic skutečného. Pokud jim podali utišující léky, nebylo to kvůli bolesti, ale aby učinili přítrž jejich křiku.
Autor pro vytváření knihy dle vlastních slov použil celou řadu zdrojů, a výsledkem je příběh mrazivě reálný. I přesto, že jsou postavy pravděpodobně z větší části dílem autorovy představivosti, v realistických kulisách působí opravdově a čtenář ani na vteřinu nezapochybuje, že události se mohly odehrát přesně tak, jak je autor zaznamenal. 

Všechny charaktery jsou navíc skvěle zpracované. Autor si vyhrál jak s osudy trpících dětí, tak i s těmi, kdo měli všechny popisované hrůzy pod svou taktovkou. I zdravotní sestry, které svým jednáním rozhodně nebudí sympatie, působí v Sem-Sandbergově románu uvěřitelně, a snad i svým způsobem lidsky. 

Velkým kladem knihy je také atmosféra. Autor čtenáře neděsí důkladným popisem zvěrstev, kterých se lékaři a personál na dětech dopouštěli. Moc dobře zná sílu nevyřčeného a dokáže ji využít ve svůj prospěch. Spoustu z toho, co se za zdmi Steinhofu odehrálo, si čtenář musí domyslet sám. Mnohé „lékařské“ postupy jsou navíc popisovány s chladným přístupem dokumentaristy, který pouze popisuje, ale nehodnotí.
Zabíjet se dá jedině ve skupině, protože když je nás na to hodně, už se nezabíjí živá bytost, ale hrozba, kterou je nutno odvrátit.

Neosobní způsob vyprávění sice některé části knihy umocňoval, je ale zároveň pravda, že v jiných, méně vyhrocených pasážích, knize na čtivosti naopak ubíral. Ze začátku bylo také docela obtížné zorientovat se ve velkém množství postav a i v průběhu knihy jsem se přistihla, že občas v úvahách kdo je kdo trochu tápu. 


Celkově však musím knihu Vyvolení označit za nejintenzivnější čtení tohoto roku a zároveň za jeden z mých největších čtenářských zážitků vůbec. Není to kniha, o které bych mohla říct, že se mi líbila, rozhodně je to ale kniha, která na mě zapůsobila. A to je u tohoto typu příběhů nejdůležitější.

   
Název: Vyvolení  (De utvalda)
Autor: Steve Sem-Sandberg
Překlad: Dagmar Hartlová
Počet stran: 552
Rok vydání: 2015
Vydal: Paseka

 Za poskytnutí knihy ke zrecenzování děkuji nakladatelství Paseka
Knihu můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství.

6 komentářů:

  1. Recenzia sa mi fakt páči :), ale na knihu by som sa asi neodvážila. Celú by som ju preplakala....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :) A taky jsem měla párkrát na krajíčku - a to se většinou moc dojjímat nenechám.

      Vymazat
  2. Ano, knihy o dětech, které trpí jsou vždycky hrozným čtením. Nicméně i přes to bych si ji ráda přečetla, zajímalo by mě, jaké bych měla pocity při líčení událostí. Já osobně teď čtu knihu Hitlerova dětská armáda, kde to taky není úplně nejhezčí čtení. Což ovšem bohužel u těchto typů knih nebývá zřídka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hitlerova dětská armáda zní taky moc zajímavě, díky za tip! Až budu mít zase náladu na něco podobného, určitě se po ní poohlédnu :)

      Vymazat
  3. Čítať o deťoch nie je nikdy nič príjemné. Poznám to aj z čítania Anny Frankovej, ale to je iba ten slabý odvar, keďže tam nikdy nebolo popísané nič skutočne zlé. Ale čítať o deťoch, ktoré trpia. Uf. Raz som si prečítala článok o tajnom projekte MK-ULTRA alias pokusy na malých deťoch a slzu-dve som určite upustila. Neviem, či by som bola schopná sa do takejto knihy pustiť, ale muselo to byť zaujímavé, aj keď psychicky a emocionálne náročné, čítanie.
    Charlotte.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anna Franková je hodně silný zážitek díky tomu, jak je ta kniha autentická. Tím, že to není nějaká fiktivní postava zachycující "co se mohlo dít", ale skutečný člověk, který psal o tom, co se fakt dělo. Přiznám s, že o MK-ULTRA nic nevím, ale nedivím se ti - pokusy na dětech jsou prostě hrozný.

      Vymazat

Děkujeme za komentář! :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...