sobota 1. července 2017

S atomem se nemůžeme prát

Občas přemýšlím, co mě nutí číst knížky o tak hrozných věcech, jako je holokaust, válka v Sýrii nebo Černobyl. Co mě přiměje, když si večer sednu k filmu, zvolit něco s tématikou 11.9. nebo něco o vražedném režimu v Ugandě sedmdesátých let. Když pominu psychologické teorie o přirozené tendenci vyhledávat vzrušení a o tom, že fascinace smrtí a utrpením není nic neobvyklého, myslím, že tím hlavním důvodem je strach. Strach z toho, že jakkoli všechny tyto událostí zní jako vzdálené ozvěny nějakého cizího světa, ve kterém nežiju, stačí chvíle, a vzdálené být nemusí.

Rezonuje ve mně myšlenka, že „Kdo se nedokáže poučit z historie, musí si ji zopakovat“. Spousta temných momentů naší historie nebyla způsobena nepředvídatelnou přírodní katastrofou, ale činy člověka. Věřím, že když takovým událostem dokážeme porozumět, dokážeme se jim i lépe vyvarovat. I na počátku Černobylu byla lidská chyba, a spousta dalších chyb a omylů následovalo. Svět to stálo miliony životů a je dost možné, že následky této tragédie v celé jejich šíři nedokážeme zachytit. 



Běloruská autorka Světlana Alexijevičová posbírala za svá literární díla velké množství cen, z nichž nejvýznamnější je patrně Nobelova cena za literaturu z roku 2015. Ve svých knihách prostřednictvím svědeckých výpovědí přibližuje některé zásadní momenty moderní historie, o kterých má běžný člověk přehled pouze ze stránek novin. Vyprávění očitých svědků dává událostem, které díky svému rozměru často působí až neskutečně, hluboce lidský rozměr. 
 Říkali nám, že musíme zvítězit. Ale nad kým? Nad atomem? Nad fyzikou? Nad vesmírem? Vítězství u nás neznamená událost, ale proces. Život je boj. Odtud pramení láska k požárům, povodním...A zemětřesením... Je třeba určit místo děje, aby bylo možné projevit statečnost a hrdinství. A vztyčit prapor.
 Autorka umožňuje čtenáři dané momenty prožívat očima účastníků – od obyvatel přilehlých vesnic přes vojáky uklízející následky havárie až po stranické předsedy rozhodující o tom, jak se bude o situaci (ne)informovat veřejnost. Je pak víceméně na čtenáři, jaký obraz si z jednotlivých střípků poskládá a co si z popisovaných událostí vezme. 

Černobyl jako by člověka nutil k filozofování. Ano, stávali se z nás filozofové. Chrámy se opět plnily lidmi, jak věřícími, tak včerejšími ateisty... A ti všichni hledali odpovědi na otázky, jež nemohla posktnou ani fyzika, ani matematika. Náš třírozměrný svět se rozestoupil, a najednou jste nikde nepotkali odvážlivce, který by byl i nadále ochotný přísahat na bibli materialismu. Před očima nám jasně zaplálo nekonečno.
Některé pasáže jsou velmi surové. I když kniha není nijak zvlášť objemná, četla jsem ji asi měsíc a čtení jsem musela prokládat jinými příběhy. Zvlášť jedna z prvních kapitol popisující následky ozáření z pohledu milující ženy starající se o svého umírajícího muže na mě zapůsobil tak, že jsem několik dní reálně zvažovala možnost knihu odložit a už se k ní nevracet. Jsem ráda, že jsem to neudělala, myslím ale, že kdybych se někdy rozhodla knihu číst znovu, první příběh možná vynechám.

Faktem nicméně je, že na mě ze všeho nejvíce nezapůsobily barvité popisy utrpení, ale hloubka politického pozadí popisovaných událostí. Vědomí toho, čemu všemu bylo možné zabránit a čemu všemu bylo možné předejít, kdyby se politické špičky nerozhodly zachraňovat říši na úkor lidí. Ač se může zdát evidentní, že nikdy není možné zachraňovat celek obětováním součástek, možná je i to jedna z lekcí, které s sebou měl Černobyl přinést. 

Kniha kromě popisu událostí přináší také fascinující vhled do jiné mentality. Když jsem četla vyjádření některých lidí, se kterými autorka vedla rozhovory, uvědomovala jsem si, jak zásadně jinak o sobě uvažují. Myslím, že v naší kultuře už si našel místo určitý individualismus – snaha chránit sebe a své blízké, tendence neuvažovat o sobě pouze jako o součásti celku, ale především jako o jedinečné osobnosti. V příbězích se přitom často objevovala především snaha chránit zemi, ochota obětovat vlastní život pro druhé a vědomí, že navzdory všemu utrpení, "někdo to udělat musí".
Člověk, který se vydá v oběť, se necítí jako jedinečná neopakovatelná osobnost, já se už nikdy nevyskytne. Je to touha po roli. Dříve byl člověkem bez konntextu, statistou. Neměl žádný syžet, sloužil jako pozadí. A najednou se stal hlavní jednající osobou.
 Modlitba za Černobyl je mimo jiné také dílo vyprávějící o obrovské míře sebeobětování a o silných vazbách na tradici i půdu. Zároveň je to i kniha o tom, jak neuvěřitelná břemena dokáží lidé pod tíhou okolností nést, o tom, co všechno se dá přežít. Je to také příběh o změně – nejen o té zjevné kterou přinesla havárie krajině a životům lidí, ale také o změně, kterou Černobyl přinesl do našeho způsobu uvažování. Autorka popisuje, že Černobyl částečně přenesl bezmeznou víru v techniku a pokrok zpět k Bohu a přírodě. Při pohledu na dnešní společnost si nejsem jistá, nakolik trvalý tento efekt byl. Faktem ale je, že jednou z věcí, které Černobyl ukázal, je i to, jak maličcí mohou lidé být proti svým vlastním výtvorům. 



O myšlenkách, které si lze z knihy odnést, by se dal napsat samostatný román.Není to kniha krásná ani snadná, je to ale kniha, která je důležitá. Důležitá nejen proto, že zachycuje událost, o které každý slyšel, ale málokdo o ní opravdu něco ví. Je důležitá, protože pomáhá porozumět – nejen Černobylu, ale především člověku. Prosím, přečtěte si ji..
  

Název: Modlitba za Černobyl
Autor: Světlana Alexijevičová
Překlad: Pavla Bošková, Milan Jungmann, Libor Dvořák
Počet stran: 312
Rok vydání: 2017
Vydalo: Pistorius a Olšanská


6 komentářů:

  1. Tak to je ovšem nádherná recenze. Po nějaké době mám fakt chuť tuhle knížku si sehnat a přečíst si ji, ačkoliv o Černobylu toho moc nevím. Nebo možná právě proto?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! :)

      A určitě se po ní podívej, je skvělá nejen na rozšíření obzorů!

      Vymazat
  2. Už jsem někde recenzi na tuto knížku četla a upřímně, podle ní mě to moc nezaujalo (spíše jsem měla takový skeptický člověk, který pramení z toho, že o Černobyl jsem se vždy zajímala z toho fyzikálního a technického hlediska...). Nicméně, takhle to zní mnohem lépe - i když tohle vyjádření asi není nejšťastnější - a po knize se podívám. Silné knihy mám ráda, i když jsem z nich poněkud špatná. Jinak, pokud tě zaujalo tohle, doporučím Deník z Hirošimy. Také silná kniha.
    https://jaderna-knihomolka.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že i těch fyzikálních a technických zajímavostí je v knize habaděj! Autorka dělala rozhovory jak s obyčejnými obyvateli, tak i například s vědci a odborníky na jadernou technologii :) Jsem ráda, že jsem Tě na knihu nalákala - snad pro tebe bude přínosná, i když pro redukci nepříjemnýho pocitu fakt doporučuju ji trochu "ředit" ;) A děkuji za doporučení, na knihu Deník z Hirošimy se určitě podívám - dodnes jsem o ní neslyšela!

      Vymazat
  3. Opäť veľmi dobrá recenzia :) Ja som človek, ktorého zaujíma všetko, takže aj táto kniha by ma veľmi zaujala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :) A jestli se ke knize někdy dostaneš, doufám, že to pro tebe bude přínosný čtenářský zážitek!

      Vymazat

Děkujeme za komentář! :)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...