čtvrtek 18. května 2017

Proč mám ráda vypůjčené knihy

Mám moc ráda nakupování knih. Jakkoli, kdekoli. Máloco se vyrovná pocitu, když držím v rukou nejnovější přírůstek do knihovny, a vím, že až budu chtít, můžu se vydat na cestu dosud neprobádanými stránkami. Poslední dobou si ale stejně jako nakupování knih užívám i jejich půjčování – protože půjčit si knihu, to je tak trochu jako nahlédnout do cizí truhličky s pokladem. U vypůjčené knihy tak nedostávám jen jeden příběh, ale dva. A kupu výhod k tomu. 

Výsledek obrázku pro borrowing books

1. O pokladech mezi stránkami

Ve vypůjčených knihách často nacházím zapomenuté poklady. Ať už v těch od kamarádů, nebo v knihách z knihovny. Jízdenky na vlak, vstupenky na výstavu, lístky do kina, účtenky. Někdy i papírek s poznámkami, ať už ke knize samotné, nebo třeba ke zkoušce z hydrogeologie. Malé útržky cizích životů, které mě často inspirují k tomu, abych se vydala po stopách předchozího čtenáře. Díky účtence schované v knihovním výtisku Vzpoury deprivantů jsem objevila skvělé brněnské cukrářství/kavárnu Bukovský, lístek v knize půjčené od kamarádky mi zase vnukl nápad navštívit divadelní představení Bůh masakru (oboje doporučuji!). Z vyhledávání podobných útržků se pro mě stal takový malý sport – a jestli chcete, můžete se k téhle malé hře připojit. 

2. O věcech zvýrazněných

Vím, psát do knih by se nemělo. Sama to nedělám, a občas mám tendenci si vlastní knížky až úzkostlivě střežit. Přesto mě poznámky ve vypůjčených knihách vždycky potěší. Podtržené věty nebo myšlenky zapsané tužkou na okraj stránky mi sdělují nejen to, že kniha byla čtena, ale i to jak byla čtena. Vidět větu která předchozího čtenáře oslovila natolik, že si ji chtěl vyznačit, mě vždycky přivede k zamyšlení proč zrovna tahle věta. Daný úsek pak čtu zvlášť pozorně, a připadá mi, jako by se k tradičnímu dialogu čtenář-kniha přidal ještě dialog čtenář1-čtenář2. Je to skoro jako dostat zašifrovanou zprávu, a zašifrované zprávy mě vždycky bavily.



3. O mezilidských vztazích

Tenhle odstavec je speciálně o půjčování knih přímo od jiných čtenářů. Ať už se k vám kniha dostane od kamaráda, lásky-vašeho-života nebo od člena rodiny, vždycky je v tom kromě sdílení příběhu ještě něco navíc. V půjčování knih je často přítomna velká míra důvěrnosti – když s vámi někdo sdílí příběh, který ho oslovil, sdílí s vámi i kus sebe. Neznamená to, že musíte být z knihy stejně nadšení jako předchozí majitel, rozhodně se tu ale otevírá prostor pro spoustu zajímavých rozhovorů. Nejen o příběhu, ale i o tom, co si z něj kdo odnáší. Myslím, že právě tenhle druh rozhovorů často pomáhá k tomu, aby si byli lidé ještě o trochu blíž. A to také stojí za to. 

4. O kouzle dočasného

Půjčené knihy mají jednu kouzelnou vlastnost – zmizí. To by se jen těžko dalo považovat za klad, mohlo by se zdát, ale dovoluji si nesouhlasit. Vědomí, že až příběh dočtu, hned tak se k němu nevrátím, mě dost často donutí vnímat ho intenzivněji. Navíc mám pocit, že knihu, kterou jsem neplatila, čtu daleko otevřeněji a upřímněji. U koupených knih u mě totiž v určité míře funguje kognitivní disonance – konkrétně jakási snaha “aby se mi to líbilo, když už jsem za to zaplatila ty peníze”. To u půjčené knihy nemám, a svým způsobem je to osvobozující. A kdybych zjistila, že příběh prostě potřebuju mít po ruce už napořád, vě většině případů tak jako tak není problém si jej dokoupit.

A co vy a půjčování knih? 

pátek 12. května 2017

Kniha, která nekouše. Snad.

Snad ještě žádnou knihu jsem nečetla v tolika formátech. Všemi dary obdarovaná jsem začala poslouchat jako audioknihu při přepisu dat, pak se mi ale od kamarádky do rukou dostala papírová verze, a tak jsem přešla na ni. Jenže co čert nechtěl, přišlo pár zápočtových testů a na čtení nebyl čas. A kamarádka chtěla knihu zpátky. Posledních pár kapitol jsem tedy četla v angličtině a v elektronické podobě. Který formát mi vyhovoval nejvíc, těžko rozhodnout, jedno si ale dovolím říct už teď – příběh mě bavil v každé formě.

Dětství malé Melanie by se dalo za idylické označit jen s velkou dávkou cynismu. Spolu s dalšími dětmi bydlí na vojenské základně a nezná prakticky nic, než svou malou celu, a školu, kam je každé ráno připoutaná ke kolečkovému křeslu převážena skupinkou vojáků. Z nepochopitelných důvodů se zdá, že Melanii nikdo na základně nemá rád – a někteří se jí snad dokonce bojí. Jedinou výjimku tvoří slečna Justineauová, hodná paní učitelka vyprávějící dětem napínavé příběhy.

neděle 7. května 2017

Při hledání modré se člověk snadno ztratí

Jestli něco fakt můžu, jsou to pohádky pro „věčné děti“. Příběhy zdánlivě jednoduché, kterým dodá hlubší význam často až čtenářova interpretace a čtení mezi řádky. K takovým se bezpochyby řadí i díla americké autorky Lois Lowryové, Její knihy Dárce i Spočítej hvězdy mě naprosto nadchly., nemohla jsem se proto dočkat, až se dostanu k autorčině další knize s poetickým názvem Hledání modré. A v březnu se konečně zadařilo.

Kira vyrůstá ve vesnici, která jí není zrovna příznivě nakloněna. Kvůli své poškozené noze je ostatními vnímána jako přítěž, a po smrti její matky se situace vyostří natolik, až to vypadá, že bude vyhnána a odsouzena k téměř jisté smrti. Jenže Kira má i dar, který je pro vesnici obzvlášť důležitý – dar, díky kterému se její život začne nečekaně ubírat směrem, o kterém se jí nikdy ani nesnilo. 

neděle 23. dubna 2017

Čtyři osudy, jedna tragédie

Námořní katastrofy jsou v mysli mnoha lidí nerozlučně spjaty s potopením zaoceánské lodi Titanic. Večírky pro bohaté pasažéry a dechberoucí přepych vytvářejí fascinující kontrast s ledovou vodou oceánu a zoufalým bojem o život. Nejvíce obětí si ale vyžádalo potopení docela jiné lodi. Wilhelm Gustloff s sebou na dno oceánu vzal kolem 9000 cestujících, valnou většinu z nich přitom tvořili váleční uprchlíci snažící se uniknout do bezpečí.

Kniha Sůl moře vypráví příběh čtyř postav, tří uprchlíků a jednoho námořníka. Každá z nich si z války odnáší jiné šrámy a každá z nich se s válečnými událostmi vyrovnává po svém, i přesto se jejich cesty nakonec spojí v jednu se stejným cílem – přežít. 

sobota 8. dubna 2017

Druhý případ pro doktora Watsona

Vysoký, charismatický génius s nedostatkem společenského taktu. Muž, před kterým žádná záhada neobstojí. I tak by se dala charakterizovat postava Sherlocka Holmese, snad nejznámějšího detektiva všech dob. Příběhů o něm už vzniklo tolik, že si málokdo vybaví, jaké charakteristiky měl v původní verzi od A. C. Doyla, a co už jsou přílepky jeho následovníků. O to zajímavější je nápad Roberta Ryana odsunout Sherlocka na druhou kolej a jako hlavního protagonistu svého příběhu zvolit jeho pravou ruku doktora Watsona.

Kniha Mrtví nikam neutečou je již druhým příběhem z válečně-detektivní série o vyšetřování doktora Watsona. Začínáme tam, kde jsme v minulém díle skončili – doktor Watson se vrací ze zákopů a snaží se vyrovnat s tím, co tam viděl. Příliš klidu na zotavenou mu ale dopřáno není. V tajném výzkumném středisku uprostřed lesů došlo při zkoušení nové zbraně k nevysvětlitelné nehodě, která skončila smrtí několika mužů – a poslední přeživší je ve vážném stavu, neschopen komunikace. Na doktoru Watsonovi je, aby záhadu vyřešil co nejrychleji. Nová zbraň totiž má být co nejdříve nasazena v boji a pro vítězství ve válce je naprosto nezbytné, aby k dalším takovým nehodám nedocházelo.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...